Otázky života a smrti
Dušičky jsou pro mě chvílí, kdy se téma smrti přirozeně přiblíží. Ne jako něco morbidního, ale jako připomínka, že život má svůj začátek, svůj rytmus a také svůj konec.
V Human Designu existuje méně známý koncept, kterému se říká Poselství smrti. Vychází z pěti konkrétních míst v mapě člověka, která jsou podle tohoto systému součástí přirozeného procesu života a umírání.
Zajímavé je, že se tento proces nespojuje s rozhodnutím mysli.
Není to naše hlava, která jednoho dne řekne: „Tak, a teď už stačilo.“ Tělo má svoji vlastní inteligenci a svoji trajektorii. Některé procesy můžeme ovlivnit, některé můžeme pochopit, některé můžeme jen pozorovat, pokud dokážeme naslouchat svému tělu a jindy se vše může dít zcela mimo naše uvědomění.
A právě to mě na tomto pohledu fascinuje.
Human Design popisuje pět přepínacích bodů ve fungování těla. Nesou v sobě jak potenciál pokračovat, regenerovat a znovu se zapojovat do života, tak možnost tuto funkci postupně uzavírat.
Aktivují se opakovaně každý měsíc. V Human Designu je Měsíc symbolem hnací síly – něčeho, co nás uvádí do pohybu. Během přibližně 29 dní projde celou mapou a znovu aktivuje i těchto pět bodů.
Po většinu života se tento cyklus samozřejmě znovu obrací směrem k životu.
Pokud je alespoň na jednu odpověď ano, život pokračuje dál.
Tento proces NELZE nijak mentálně ovlivnit – rozhoduje se čistě náš design – naše biologická inteligence těla.
Takže to není něco, co bychom měli sledovat sami u sebe a snažit se zjistit, jestli už jsme náhodou „odpověděli ne“. Mysl by si z toho velmi rychle udělala další disciplínu, ve které potřebuje mít kontrolu.
Mnohem zajímavější je podle mě podívat se na těch pět míst jako na otázky našeho vztahu k životu.
10.2 – Chci ještě zůstávat sama sebou a stát si za tím, co je mi vlastní?
Je ve mně stále živý vztah k sobě? Ne ve smyslu dokonalé sebelásky, ale ve velmi základním smyslu: chci tu ještě být jako já?
3.4 – Mám ještě schopnost přizpůsobit se tomu, co život nově přináší?
Jsem stále připraven/a překonávat stará omezení a v případě potřeby se energeticky nově uspořádat? Může se ještě mé tělo obnovovat, aby zachovalo život?
2.2 – Jsem ještě otevřená tomu, co ke mně přichází, a nechám se životem vést?
Je ve mně stále otevřenost dalším směrům? Dokáže mě ještě něco oslovit, překvapit, změnit směr?
29.6 – Chci ještě říkat ANO novým zkušenostem a tomu, co přichází dál?
Existuje ve mně stále tělesné ANO k další zkušenosti? Chci ještě zažívat něco dalšího?
14.6 – Mám ještě energii a vnitřní zdroje pokračovat?
Mám ještě sílu k životu…. k dalšímu směru….k obnově…. k další zkušesnoti?
Otázky života a smrti nejsou jen otázkami posledních dnů. Podle mě jsou důležité pro naši každodenní sílu a vitalitu.
Když se potřebujeme postavit za sebe sama.
Když se po těžkém období znovu postavíme na nohy.
Když se rozhodneme přestat se přizpůsobovat něčemu, co nás ničí.
Když dovolíme životu změnit naše plány.
Když ještě jednou řekneme ano něčemu, o čem nevíme, kam nás zavede.
A když poznáme, že tentokrát už potřebujeme energii šetřit, ne vydávat.
Smrt je v našem světě často něco, o čem se nemluví, dokud nemusí.
Je ale živou součástí života.
Protože právě vědomí konečnosti může život velmi povzbudit.
Ne ve smyslu „musím stihnout co nejvíc“.
Spíš:
Jsem ještě ve vztahu se svým životem?
Jsem v něm opravdu já?
Dokážu se ještě měnit?
Jsem otevřená tomu, co přichází?
Je ve mně ještě nějaké opravdové ANO?
A dávám svoji životní energii tam, kde má pro mě smysl?
Možná jsou to nakonec otázky, které stojí za to si položit právě tehdy, když si smrt připomínáme.
Ne proto, abychom se jí báli.
Ale abychom si všimli, jakým způsobem právě teď žijeme.